Mikuláš
Dneska je milý úkol – obdarovat někoho, kdo to nečeká. Tohle mám na Vánocích ráda, všichni jsou na sebe nějak hodnější.
Mikuláše jsme s přítelem léta neřešili. Proto když to Flo dneska připomněla, tak jsem si aspoň hezky zavzpomínala… U nás na vesnici každý rok obcházel všechny domy Mikuláš s andělem a bandou čertů. Babička nás vždycky držela za ruku, aby jsme se sestrou při recitování moc nekoktaly. A pak následovala dobrodružná výprava za pokladem… obvykle pod kolnu, kde čekal košík s ovocem, sladkostmi a pletenými ponožkami. Když jsem na čerty a anděly přestala věřit, tak jsem si vyrobila vlastní kostým a na několik let jsem převzala andělskou štafetu. I s tou nevděčnou andělskou povinností dopravit podnapilé čerty domů nebo aspoň do hospody, kde už si je rodičové obvykle našli a rozebrali. 🙂 Na druhou stranu na to mám spoustu hezkých vzpomínek, což se o některých čertech říct nedá.
A koho jsem tedy dneska obdarovala? Máme docela fajn spolubydlící, vydržela s námi už dvě rekonstrukce a skvěle funguje jako králičí teta na hlídání. 🙂 A shodou okolností se jmenuje Jitka, takže má dneska svátek. Svátky a narozeniny jsme mezi sebou nikdy neřešili, výzvu nesleduje… Takže byla vybrána jako nic netušící oběť pro mikulášskou nadílku.
Byla to opravdu jen drobnost, do sáčku jsem namíchala oříšky, mandličky a brusinky v čokoládě, k tomu jsem přiložila pár zdobených perníčků a kartičku pro lepší náladu. Je krásné, jak i taková malá pozornost potěší. 😉
A já si můžu odškrtnout další položku ve Vánočním plánu. Strašně to letí…