Vyhlídka
Já to tušila. Jak jsem na mapě viděla dalekohled na severu Čech, tak jsem nějaké rozhledy čekala.
A byla jsem na to připravená, upekla jsem koláč a chtěla jít s dekou do parku. Máme v parku vedle domu takové hezké oblé kopečky odkud máme i celkem pěkný výhled. Jenže přítel zakročil, že to nemyslím vážně, že to není žádná výzva. A naplánoval nám výlet na vyhlídku Máj, na koloběžkách. Tak jsme po obědě naložili koloběžky do auta a přesunuli se do Jílového u Prahy. Odtud jsme sjeli k Vltavě – doslova cestou necestou, lesem, blátem, pískem, štěrkem a polem. V Kamenném Přívozu jsme konečně najeli na normální silnici. A pak už to bylo jen do kopce, převýšení bylo cca 290 m. Ale nevzdali jsme to.
Vyhlídka na největší meandr Vltavy byla moc pěkná, vítězoslavně jsme tam posvačili banán. 😉 Bohužel jsem žádnou vychytanou svačinu jako Flo připravit nestihla. No a pak jsem se začala rozhlížet po tom prvomájovém průvodu, co se na vyhlídku hrnul. Nestačila jsem zírat v čem jsou lidé schopní jít na skalní vyhlídku. Slečny v minišatičkách a žabkách, chlapci v bílých botkách, které po každém kroku úzkostlivě otírají od prachu. Nepřeberné množství psů, včetně dvou čivav a jednoho mopsíka. Ovšem korunu tomu podivnému průvodu nasadila skupinka lidí, kteří si na vyhlídku v přepravce nesli kočku! Že by na svačinu? 
Ale to už jsme sjížděli zase dolů k Vltavě. Přišlo mi hrozně nefér, že nahoru jsme se drápali snad 45 minut a dole jsme byli za 5 minut. A pak zase zpátky od Přívozu do Jílového, cestou necestou, tentokrát do kopce, dalších 230 m stoupání. Člověk by řekl, takový pěkný nedělní výlet, jen 25 km, ale cítím se jak po 125ti km. Doma jsme se vrhli na melounovou granitu, dneska už bez kafe. Vážně nám bodla.
Pokud byste chtěli vidět největší meandr Vltavy, tak vyhlídku Máj můžu doporučit. Jen si, prosím, vezměte vhodnou obuv!